V dobách, kdy lidé ještě nedovedli založit oheň třením dřeva o dřevo nebo křesáním kamenů, vznikal oheň sopečnou činností nebo býval způsoben bleskem při bouřkách. Ve starověku pokládali lidé oheň za dar bohů, proto jej uctívali při náboženských obřadech. Přesto už ve starém Řecku byla zkonstruována první stříkačka věhlasným matematikem Ktesibosem. První protipožární opatření v otrokářském Římě pocházelo z roku 21. před naším letopočtem. 600 vycvičených otroků pro boj s ohněm tehdy nestačilo. Císař Augustus zřídil proto bezpečnostní oddíl v počtu 7 000 mužů. Výzbroj byla jednoduchá - uniforma , přilba, žebříky, bourací náčiní, vědra na vodu, metle, stříkačky ( šlo pravděpodobně o jednoválcové pumpy).
Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Toto přísloví platí v plné míře dodnes.
Spoutáme-li oheň, pak slouží ku prospěchu, avšak v opačném případě běda. Vznikne - li požár nečekaně, nepodaří-li se ho včas spoutat, pak dovede zničit obydlí, majetek lidí, všechno co přijde do cesty, včetně živých bytostí. Lidé se ohně odedávna obávali pro jeho ničivé účinky a hledali proti němu ochranu. Nebylo to dříve snadné. V dobách kdy neměli k dispozici stříkačky nebo jiné hasební zařízení, padla ohni za oběť často i celé vesnice. Domy byly většinou dřevěné, kryty slaměnými došky nebo šindelem. Proto při vypuknutí požáru lidé opouštěli své příbytky a zachraňovali holé životy. Hlavní příčinou požárů byly otevřená ohniště. Proto i boj proti ohni spočíval většinou v hašení sousedních staveb, aby se zabránilo k šíření ohně. Při této činnosti s používalo trhacích háků a seker, později žebříků a věder na vodu. S přírůstkem lidí vznikala i hustější zástavba, hlavně ve městech. Domy byly vybavovány nábytkem, nebezpečí ohně bylo větší. Proto obyvatelé měst a vesnic hledali účinnější ochranu proti ohni. Vznikala snaha hasit vzniklý požár organizovaně. Ve 14. století byly vydány směrnice o zabránění vzniku požárů a jejich hašení. V 15. století vznikaly první ruční stříkačky.
V tu dobu vznikala také povinnost hašení požárů řemeslnických cechů. Tesaři byli povinni přivést na místo požáru žebříky a sekyry, kováři pak trhací háky, krejčí a obuvníci džbery a pytle na vodu. Majitelé koní a bednáři společně dopravit stříkačku a voznice na vodu. Kdo tak neučinil, tomu se odebral vůz i koně a sám byl vyhnán z města . Stříkačku pak obsluhovali zvonkaři, puškaři, mědikovci a hodináři. Pánem u vody byl městský studnař. Mistři cechu soukenického střežili pořádek a dbali o majetek postižených, chránili jej před zloději. Z roku 1579 pocházejí všeobecné směrnice, uveřejněné v knize „ Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich sumou od M.Pavla Chrystiana z Koldína „.Zvláštní nařízení je v nich pro řemeslníky , kteří používají ohně při práci .
Rovněž zdůrazňují povinnost vzájemně si pomáhat při hašení vzniklého ohně a zároveň určují trest těm, kteří by u ohně pouze lelkovali a k ohni přišli jako na divadlo. Těm pak, kdož by u ohně kradli, ukládal se trest smrti oběšením. Největší trest byl určen žhářům a to trest smrti upálením. Za žháře byl považován ten, kdo někomu ohněm vyhrožoval, nebo u něhož byl nalezen předmět připravený k založení požáru. Tolik směrnice z roku 1579. Tresty se příliš nelišily od trestů ve starých dobách, kdy se přísně trestalo i rabování při ohních. Kdo byl přistižen, že k požáru jen s prázdnýma rukama či pytlem, mošnou přichází a při sebemenší krádeži byl polapen, dopadl špatně. Protože u ohně šlo všechno velmi rychle, byl takový zlodějský hasič vhozen do ohně .
Dne 21.srpna 1751 vyhlásila Marie Terezie patent, kterým se vydával „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství Moravského “. Později byl upraven a doplněn o část preventivní císařem Josefem II. v roce 1787 a platil pro markrabství Moravské a vévodství Slezské.
V řádech Josefa II. byly již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva a řemeslníků při požárech a zdůrazněna zejména odpovědnost představených obcí při zajišťování požární bezpečnosti. Požární řád z roku 1835 zdůrazňuje již některá bezpečnostní opatření. Příklad : “ Kamna nesmí stát u dřevěných stěn, podlahu v kuchyni musí být hliněná nebo cihlová, dříví určené k pálení musí být složeno a uskladněno ze vesnicí. Kdo jde v noci do chlévů, musí mít světlo v lucerně a kdo by ve stájích a chlévech kouřil, bude potrestán 25 ranami“. Dále bylo zakázáno podkuřovat dobytek a lít vodu do hořícího omastku. Protože již dříve bylo kouření častou příčinou požáru, bylo vydáno mnoho vyhlášek zakazujících kouření na náměstích, ulicích a ve veřejných místnostech. Neuposlechnutí těchto zákazů bylo přísně trestáno pokutou.
Začínající technická revoluce a vynález parního stroje významně ovlivnil i rozvoj hasičské techniky. První polovinu 19. století je možno charakterizovat jako období rozvoje průmyslu. Ve velkých městech, kde byly parní stříkačky, byly ustanoveny skupiny hasičů, kteří vedle péče o techniku a hašení požárů, měly často na starosti i úklid města. Tak byl například ustanoven placený hasičský sbor v Praze roku 1853. Právo spolčování a shromažďovací uzákoněné v Rakousku-Uhersku roku 1867, mělo významný vliv na rozvoj hasičstva. První sbory vznikaly ovšem bez pomoci státu a často i bez pomocí obcí, tedy výhradně dobrovolně.
První dobrovolný hasičský sbor vzniká již roku 1864 ve Velvarech. U jeho zrodu stál Karel Krohn s cennými zkušenostmi ze svých cest v zahraničí, kde viděl pracovat ochranné hasičské sbory, a to zejména v Hamburku. Po svém návratu z ciziny jednal se svými spoluobčany o zřízení podobného sboru ve Velvarech. Až po vypracování nových stanov, schválených výnosem ze dne 7.května 1864 číslo 24.783, vstoupil v život první český dobrovolný hasičský sbor.
Počet dobrovolných hasičských sborů se rychle zvyšoval v 80.letech minulého století. V tomto období silného národnostního útisku mělo zakládání sborů i velký národně uvědomovací význam.Veřejná vystoupení hasičů se stávala shromážděním vlastenců a pomáhala rozvíjet národní hrdost. V některých místech se úzce prolínala činnost hasičů s činností tělovýchovnou. Hasičské sbory hrály významnou úlohu i v národní osvětě a vzdělávání. Ve většině míst měly své knihovny , ochotnická divadla. V té době vznikaly i první hasičské sbory na Moravě. V roce 1868 Tělocvičná hasičská jednota ve Velkém Meziříčí a o rok později hasičský sbor v Třebíči, založený T. Krškou, který sehrál svou úlohu i v dalším rozvoji hasičství. Zemská ústřední hasičská jednota království Českého měla v roce svého vzniku 1891 celkem 1.273 hasičských sborů a 85.782 členů.